Volba královny krásy

Z nenávisti k lásce je někdy krátká cesta

Jelikož jsem byl loni v říjnu v redakci státní televize teprve elévem se

sotva devítiměsíční reportérskou

praxí, zpráva, že si mě volá na kobereček sám generální ředitel, mě docela

vyděsila. Cestou po dlouhých

chodbách monstrózní budovy jsem si dosadil podle mého jediný možný důvod,
kterým

mohlo být jedině

propuštění. Patrně pro nadbytečnost, jelikož žádného přestupku jsem si nebyl

vědom. Ale nebylo tomu tak. Po

zaklepání se ozvalo hlasité Vstupte! A hned u dveří mi ředitel potřásl rukou a

posadili jsme se do křesel. Řekl

mi, že má o mé práci výborné reference a zeptal se, zda trpím stydlivostí nebo

nervozitou a zda se cítím na

náročnou práci, která mě může vmžiku proslavit. Ne, že bych si tím byl tak
úplně

jist, ale popřel jsem to první a

potvrdil to druhé. Hned poté na mě vybalil, že chce, abych uváděl v přímém

přenosu dubnovou finálovou volbu

Miss republiky. Narovinu mi sdělil, že spousta známých televizních tváří mu to

již odmítla.

Brzy jsem pochopil, proč mi to říká skoro s půlročním předstihem. Budu si

totiž muset nejen připravit

své vystoupení minutu od minuty, ale připravit se i na všechna eventuální

selhání a hlavně vejít v kontakt se

všemi uchazečkami a zjistit si o nich všechno, co by mohlo diváky zaujmout, a

podle okolností to vybalit

v zájmu vyplnění mezer v přímém přenosu naostro.

Na své staré pracoviště jsem skoro přestal docházet, jelikož práce s přípravou

volby Miss bylo opravdu

nad hlavu. V prosinci proběhly krajská kola, z nichž postupují vždy první dvě

účastnice do finálového kola.

Jelikož má naše země celkem devět krajů, čekalo mne kontaktování osmnácti

krasavic či jejich rodičů, chlapců

nebo známých, od kterých jsem se snažil vytahat nejen informace, ale i
vyslovené

drby o jednotlivých

finalistkách. Několikrát se mi podařilo smluvit si schůzku přímo s dotyčnou, a

byla to opravdu muka obraznosti,

neboť dívky si dobře uvědomovaly, že jako moderátor volby mohu každé z nich do

značné míry zlepšit nebo pokazit naděje.

Dalo děsivou práci udržet si ode všech profesionální odstup. Všechny byly

opravdu přenádherné, urostlé a štíhlé

a předcházely si mne tak, až jsem si nebyl jist, zda sním či bdím. Myslel jsem

na ně pořád, a tak se stalo, že jsem

přišel i o svou dosavadní dívku, u které na to konto vypukly záchvaty

žárlivosti. Byl jsem ale odhodlán tu práci dokončit.

Jistý problém byl, že se dívky snažily stylizovat v co nejlepším světle, a tak

informace, co jsem o nich měl, se

podobaly jako vejce vejci.

Nejdéle mi jejich zjišťování trvalo u vítězky z Jižní Moravy, jménem

Veronika. Byla nakonec jedinou,

se kterou jsem se před volbou neviděl osobně, což mne mrzelo, protože jsem

cítil, že snad právě jí bych mezi vší

nádherou bůhvíproč dal na první místo. I z fotografie bylo znát jakési
zvláštní

kouzlo její duše, zvláštní něha, co

jí vyzařovala z obličeje. Byla z Mikulova až u rakouských hranic, studovala

druhý rok geologii v Brně a i

jinak byla na roztrhání – hrála volejbal, vedla oddíl skautek, byla
cvičitelkou

aerobiku a kdoví co ještě. Nikdy

jsem jí nezastihl doma.

Ptal jsem se na ní rodičů, sousedů, spolužáků z místního gymnázia i

dalších, všichni ji popisovali jako

milou, veselou, hodnou, obětavou dívku, dokonalého andílka. Ve snaze zjistit

něco konkrétnějšího jsem se zeptal

jejích rodičů, zda má Veronika nějakého chlapce, a dozvěděl se, že měla, ale

před dvěma měsíci spolu přestali

nejen chodit, ale i mluvit a že on se jim teď zcela vyhýbá. Vzal jsem si proto

jeho adresu, byl ze sousední

vesnice, a hned ho navštívil. Nechtěl se mnou vůbec mluvit, ale po troše

přesvědčování a alkoholu mi vyklopil

něco, co mne opravdu překvapilo a co se opravdu mohlo hodit.

Přiblížil se den D. Už tři neděle před ním jsem na akci myslel osmnáct

hodin denně a nazpaměť cvičil

všechny podrobnosti přenosu. Jedná se o dvě kola,v prvním je po úvodním

představení všech soutěžících a

krátké přehlídce v plavkách vybrána polovina uchazeček k postupu do druhého

kola, kde pokračují soutěží volné

tvořivosti (zpravidla zpěv či tanec), přehlídkou ve večerních šatech a také

mají necelou minutu na to, aby se

nějak uvedly samy, co umí, dělají, čím chtějí být atd. Pak už porota hlasuje

naostro za zavřenými dveřmi.

Složení poroty je tajné, neřekli ho ani mně, ale z náhodných setkání v
zákulisí

vím, že jsou to samí chlapi, co

jsou sice při penězích, ale rozhodně bych je nechtěl potkat v noci v lese.

Někteří jsou zjevní homosexuálové.

V prvním kole se nestalo nic neočekávaného, některé dívky projevily při

představování buď extrémní

trému, nebo extrémní nedostatek inteligence, ale to zřejmě nebylo pro komisi

rozhodující. Potěšilo mne, že

Veronika, kterou jsem tajně preferoval, do druhého kola postoupila, ačkoli

neprojevila ani první, ani to druhé.

Veronice zůstalo z prvního kola nejvyšší číslo 18, a tak její přehlídka volné

tvořivosti vyšla až na

závěr. Po nudných tanečních kreacích a klavírních etudách to bylo opravdu

osvěžení. Vlétla na scénu jako

raketa a předvedla nejrychlejší aerobikovou sestavu, jakou jsem kdy viděl.
Salta

a kliky s výskokem, otočky

kolem tří os, zkrátka pastva pro každé nezaujaté oko. A ta postava! Veronika

byla o něco vyšší než její

konkurentky a i na mne s mými 178 centimetry hleděla kousek svrchu. Štíhlá,
ale

ne hubená, zelené oči, dlouhé rovné kaštanové vlasy, rovná ramena,
dlouhatánské

nohy a silné, vypracované ruce, žádný tuk mimo míst, kde má být a jediný
pohled

na ní ji odlišil od ostatních krasavic tím, že její postavu nešlo v žádném

případě označit za měkkou či dětskou. Když sestavu

dokončila, ani nevzdychla a nebyla vidět ani kapka potu. V ten okamžik byla

očividně horkou favoritkou.

Přehlídka ve večerních šatech jí to ovšem mohla trochu pokazit, byla-li

porota pozorná tak jako já.

Očividně jí totiž tlačily střevíčky a vypadalo to, že ve vysokých podpatcích
jde

poprvé v životě. Několikrát i

klopýtla. Když byla přehlídka u konce, nastoupily nyní na výsost vynervované

dívky k tomu, aby převážně jen

oddrmolily svůj naučený proslov o sobě na jednu minutu. Dobře věděly, že jse o

poslední šanci, jak zlepšit svoje

vyhlídky, přesto se proslovy od sebe téměř nelišily a tady přišla chvíle i pro

mne, abych dal k lepšímu to, co

jsem si zjistil sám jiných zdrojů a počkal, jak na to budou dívky reagovat.

Autor: gersheimer