Úsměv idiota

Po dlouhé cestě jsem dorazil k domku v horách. Poslední úsek stezky
lemovala nahá mužská těla. Všechno mladíci ve věku 16-20 let, těla posetá
modřinami, občas i pokrytá zaschlou krví, neschopní vstát, někteří tiše
sténající, ale všichni s podivným blaženým úsměvem na tváři. Napočítal jsem
jich 11. Dveře byly otevřené, takže jsem opatrně vstoupil – a mohl pokračovat
v počítání. 12, 13 a 14.

Ta, za kterou jsem přišel, však v místnosti nebyla. Byly tam však ještě jedny
dveře, zavřené, zpoza kterých bylo slyšet mužské steny. Zabušil jsem na dveře
pěstí. Steny přešly v zoufalý výkřik, který náhle utichl. Pak bylo ještě slyšet
žuchnutí (jako by pytel brambor dopadl na podlahu), a pak se dveře otevřely.

Proti vchodu leželo další bezvládné tělo s oním nepříčetně šťastným úsměvem
na tváři. Mou pozornost však plně zaujala ona – Seléné. Stála tam s rukama
v bok, nahá, mohutná, děsivá, krásná a rozzlobená. Rozklepala se mi kolena,
ale postupoval jsem dál přesně podle instrukcí. Vytáhl jsem měšec zlaťáků a
začal je beze slova sázet na stůl. Selénin výraz zvolna začal měknout. Vytáhl
jsem druhý měšec a rovnal na stůl další hromádky. Seléné se posadila a řekla:
„Poslouchám.”

Stále beze slova jsem vytáhl svitek se jménem, kresbou a částkou. Seléné se
podívala a kývla. „Na tohohle dám slevu,” řekla. „Stačí polovina mé obvyklé
ceny. Dva měšce před a dva měšce po.”

Zvedla se a kývla na mě, abych ji následoval.


Celý článok si môžu prečítať len prihlásení užívatelia. Prosím Prihláste sa, alebo si zadarmo vytvorte Nový účet

Autor: EagerVictim

Pridaj komentár